Our time in Thailand

Záplavy v Barmě

1:19

Pokud jste sledovali poslední dobou zpávy, jistě jste zaslechli, že Barmu sužují rozsáhlé povodně. A my jsme se tomu bohužel vůbec nevyhnuly.

v těchto barmských vesničkách se utopilo mnoho dětí

Naše cesta pokračovala z Rangúnu do města Sittwe, které je témeř na hranici s Bangladéží. Cesta autobusem měla podle paní trvat celkem 26 hodin. Zamluvily jsme si lístky doprostřed, protože jsme si po minulé zkušenosti chtěly alespoň sklopit sedačky na spaní.

Vyrazily jsme ráno na autobusové nádraží. Když jsme viděly náš autobus musely jsme se smát. Byl uplně šíleně rezavej a přetíženej. Kufry už se nevešly dolů tak je narvali do zadní části autobusu. A to byste nevěřili kde končily :D Ano přesně, přímo za náma - takže sbohem sklopená sedačko :D

Jelikož převáželi asi něco hodně chemickýho a umělýho, celej autobus smrděl jak vietnamský tenisky. Do toho si sklopili sedačky i v uličce, takže když by někdo chtěl ven, musel by si střihnout překážkovou dráhu. A vyjelo se. Autobus skákal a skřípal tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Do toho slečna vedle mě zvracela. Ať žije Barma :D

pohoří Arakan, táhnoucí se téměř přes celou Barmu

Cesta kupodivu docela rychle ubíhala a před námi se tyčily hory, které bylo nutné přejet. Venku už několik dní téměř nepřetržitě prší. Asi v jednu ráno jsme zastavili v horské vesničce. Nikde nikdo, jen pár chatrčí a hospod. Oni totiž Barmánci strašně chlastají. Whiskey a rum tu stojí pakatel a proto většina chlapů vysedává od rána do večera v hospodě. je tu i běžný alkohol za volantem. Tady to vůbec nikdo neřeší.

V naší vesnici upřostřed ničeho uvízlo pár dalších autobusů. Dozvěděly jsme se, že je to kvůli havárii, která se stala dál po cestě a že se nedá projet. Velmi veselá zpráva. Celý autobus usnul až do sedmi do rána, kdy jsme se vyhrabaly ven a šly se projít.

typický klobouček Barmánců

na hlavě se tu nosí všechno :)

Není tu nic. Elektrika jen 2-3 hodiny večer, signál ani internet tu snad ani neznají. Ale jsou hrozně milý a tak se touláme vesnicí a fotíme si veselé děti, který nás sledují na každém kroku.S autobusem vyrážíme až po poledni, takže máme zpoždění jen příjemných 12 hodin :D

Ačkoliv někdo zavelil, že můžeme jet, neznamenalo to ovšem že cesta je tak úplně průjezdná. Náklaďák, který ji zablokoval sjel s cesty směrem ke srázu a kolem něj byla úzká cesta do prudkého kopce. Autobusy se pod kopcem začali štorcovat a všichni tam v dešti pobíhali jako mravenci a vymýšleli. Jako nechápu, co dělali celý dopoledne, protože evidentně se nic nezměnilo :D

Po nějaké půl hodině to jeden řidič autobusu nevydržel a s rukou na klaksonu a nohou na plynu prudce vyjel do kopce a jal se překážku projet. Vyděšení lidi uskakovali před rozjetým šílencem do příkopu a my jsme je čekaly, co se stane.

A projel! Takže stačilo, aby někomu došla trpělivost a hned to jde. Po prvním úspěšném pokusu se odhodlali i ostatní, včetně našeho srabáckého řidiče. Kdyby to nebyl takovej posera, už jsme dávno mohli být za horama :D

Místo toho jsme jeli šílenými serpentýnami v koloně autobusů. Povídala jsem si s jedním Barmáncem a dozvěděla se, že autobus jede přes městečko Mrauk-U kam jsme měly stejně namířeno a že z něho cesta do Sittwe v tomto počasí bude trvat minimálně další tři hodiny. Rozhodly jsme se po 36 hodinám strávených v autobusu, že vystoupíme dřív. To jsme ještě nevěděly co nás čeká jako poslední úsek cesty.

Silnice končila v jezeru. Ale to neznamenalo, že končila naše jízda :D Takže jsme s naším rezavým, přetíženým autobusem vyrazily do vody. Nevěděla jsem, že je ještě k tomu obojživelný. Všichni lidi byli vykloněný z okýnek a fotili. Zjevně to není všední věc. Když jsme po 20 minutách ztratili cestu vyskočil do hnědé vody chlapec a šel ji hledat :D brodil se po pás před autobusem. Celkem jsme si takle plavali asi 40 minut.

nevšední pohled z okýnka :D

Po tomto šíleném zážitku jsme vyskočily v městě Mrauk-U.

V obrovským slejváku, asi jako když vám někdo vyleje kýbl na hlavu, jsme jeli po šílený cestě s krosnou na zádech na motorce. Držela jsem se svýho mini Barmánce jako o život a v dešti vůbec nic neviděla.

Začínalo se stmívat a zatopená vesnička vypadala opravdu velmi depresivně. V našem Guest Housu nebyla elektřina a tak jsme se jen ubytovaly a vyrazily za tmy a s pláštěnkama na výpravu za večeří. Nebylo vidět na krok a asi za minutu jse. se mohla ždímat. Objevily jsme podnik, co vypadal jako že se tam něco děje. Ale jediný co se tam dělo, byly stoly plný ožralých místních. Když jsme se zeptaly na kuře, odpověděli nám pivo :D

Tak jsme si daly pivo :D Pak nám paní donesla polévku (předpokládám, že z jejího domu) a dokonce i "kuře", což ale byly jenom kosti. Tak jsme si zatím povídali z místními, kteří byli ve světlech svíček za poloprázdnými lahvemi od whisley, nesmírně zvědavý. Všichni na nás koukali jak na naprosté zjevení. Koply jsme do sebe pivo a šly do tmy hledat něco, kde se normálně najíme. Objevily jsme další podobnou díru, kde jsme pána uprosily aby nám uvařil rýži a zeleninu. Zase jsme byly absolutním středem pozornosti. Řešily jsme politickou situaci ČR, proč jsme se oddělili od Slovenska apod. Jeden barmánec nás potom hodil na motorce domů. Podotýkám, že na jedný. Myslím, že kdyby nás v tu chvíli někdo viděl tak asi umře smíchy. Ve tmě jak v pr... dvě vysmátý holky obalený igelitem se drží zuby nehty na motorce, která vymetá každou díru.

Na "recepci" jsme si domluvily autobus na druhý den do Mandalay- nechtěly jsme už v tomhle opuštěným mestečku být ani den navíc.

Večer jsme v temným, trochu zatuchlým pokoji poslouchaly šílené bubnování děště do plechové střechy.

Dokonce jsme ráno dostaly snídani a u ni se seznámily s ostatními spolubydlícími. Byl to sympatický starší Belgičan a dva kluci v našem věku, Dán a Brit. Dozvěděly jsme se celkem šokojící informace. Oni tady čekají už několik dní a žádné autobusy nejezdí! Jejich historky, jak chodí čekat pět hodin v dešti na nádraží nás teda dost děsily.Všude kolem jsou šílené záplavy a autobusy nemají jak přijet. Jsme odřízlé od světa.

Po snídani nám oznámili, že ani dnes autobus nepřijede. Tak jsme čekaly a doufaly v zázrak. A ten se taky stal! Přinesly jsme do Mrauk-U štěstí a když přiskotačila Barmánka, která křičela, že autobusy přijedou, všichni jsme vyskočili nadšením. Odvezli nás na kraj města a tam jsme zase čekali. Opravdu k údivu všech přijeli autobusy. My jsme jely s Chrisem do Mandalay. V nočním autobuse jsme oslavili Péti narozeniny. Alkohol je neuvěřitelně levný, proto tu všichni tak hrozně moc pijou. Koupili jsme šest piv a místní whisku (dohromady asi za 200 CZK) a oslavovali. Byla sranda a vysvětlovala jsem Chrisovi co znamená "pít jako Dán" :D

povinné přestávky na jídlo

Do Mandalay jsme přijely odpoledne a zase na motorkách vyrazily skrz celé město. Docela se divím, že tohle zatím úspěšně přežíváme. V zácpe se prodíráme skrz auta, lidi, motorky, tuk tuky a jiné pojízdné přístroje a zatím bez ztráty kolene ani jiné části těla.

Ubytovaly jsme se a jde se na prohlídku města.

Mandalay, poslední královské hlavní město bylo založeno teprve před 150 lety a je dnes druhým největším městem v zemi. Žije v něm asi 700 až 800 tisíc obyvatel a je to důležité obchodní centrum, protože přes něj proudí na sever do Číny smaragdy, rubíny, ale také "bílé zlato", tzn. heroin a opium. Přesto zůstává buddhistickým městem, kde žije 60% všech mnichů Barmy.

My jsme ubytovaný kousek od "srdce města" což je královský palác. Založil ho král Mindon a je to vlastně "město ve městě". Každá z jeho stěn má délku 2,5 kilometru. Toto místo se mělo původně stát středem světa, místo toho tady však po prohraných barmských válkách musel předat král vládu do rukou Britům. Většina budov v paláci pak byla zcela zničena v roce 1942 během bojů britsko-indické a japonské armády za druhé světové války.

Vstup dovnitř byl na to, že tam nic není velmi předražený, takže jsme se rozhodly jít spíše na původní památky. Představu o tom, jak původně vypadaly budovy zničeného Královského paláce jsme si udělaly díky Schwenandan Pagodě, která je kopií příbytku, ve kterém bydlel král Mindon a zdobí ji nádherné řezby z teakového dřeva.

Další úžasná památka je Kuthotaw Pagoda také nazývána "největší knihou na světě". V 729 stúpách jsou zde umístěny kamenné desky s posvátnými texty tripitaky, sepsané v jazyce pálí. Původní desky vyhotovila redakční rada o více než 200 členech a odhaduje se, že pokud by nápisy četla jedna osoba osm hodin denně, trvalo by přečtení celé knihy 450 dní. Při významných příležitostech tuto "knihu" čte 2400 mnichů nonstop po dobu 6 měsíců.

jedna "stránka" největší knihy na světě

výhled na Mandalay Hill

V neposlední řadě jsme navštívily Mandalay Hill. Je to nejkrásnější vyhlídka nad městem, která se tyčí do výšky 236 metrů a stojí na ní bohatě zdobená pagoda Su Taung Pyai.Odtud pozorujeme zatopené okolí Mandalay.

Mandalay

čekáme na výtah :D

K večeru se vracíme do hostelu a umíráme. Zítra brzo ráno vyrážíme do Baganu, který právem patří mezi klenoty světového dědictví UNESCO.

naše dosavadní cesta po Barmě

Rangún - největší město Barmy

12:23

Měly jsme teď trochu komplikace s elektrikou a signálem, takže po menší odmlce pokračování :)

Rangún

Probuzení v Dawei, veselém barmském městečku bylo skvělé. Vyrazily jsme do ulic s nápadem, že si dáme snídani, kafe a koupíme si někde "lodží".

Abych vysvětlila co to je, začnu od začátku :)

Barma je naprosto, ale naprosto odlišná od Thajska. Snad ve všem. Až nás to překvapuje.

Všichni jsou tu velmi nábožensky založený a svoje buddhistické památky a chrámy si velice cení. Z toho důvodu velmi drží zákon zahalování a proto nosí tzv. "lodží". Jedná se o dlouhou sukni. Mají různé vzory, barvy, krajky a jsou opravdu nádherné.

Většinou pod nimi nic nenosí, což jsme měly tu čest vidět třeba na motorce, nebo když si jen tak odskočí vedle autobusu. Moc se teda nestydí :D

Ženy a děti (často i muži) si v Barmě chrání obličej speciální „kaší“ vytvořenou ze dřeva ze stromu tanaka, jehož špalíčky se za pár korun prodávají snad v každé ulici. Dřevo se rozetře s vodou na kameni a přírodním „pudrem“ se pak přetře celý obličej. Původně to bylo na ochranu proti slunci, ale dnes hlavně pro zkrášlení. A musím říct, že to opravdu funguje. Barmánky jsou naprosto půvabné. Pořád rozzářené jako sluníčka.

Škoda jen, že většině mužů kazí jejich okouzlující úsměv červené zuby. Vypadá to jako když zakousli králíka, ale ve skutečnosti je to od betelu.

Další významný rozdíl od okolních států.Velmi se tu uchytilo žvýkání betelu. Základem této lehké drogy je betelový list potřený vápnem, do kterého se zabalí kousek oříšku z arekové palmy, případně ještě pár dalších přísad, třeba zázvor či pepř.

Má to spoustu nevýhod, například žvýkání se neobejde bez neustálého plivání červených slin. Někdy to je takové množství, že si říkám jestli náhodou nezvrací :D obzvláště nechutné bylo, když si vzal kluk do autobusu vedle nás igeliťák a vesele si tam cestou plival :D nebudu lhát, že mi z toho mírně nabíralo.

Další nevýhodou je, že se to podepisuje na jejich chrupu a proto 90% obyvatel má úplně zkažené, černé zuby a velmi rychle jim vypadávají. Takže ačkoliv jsou lidé velmi milý, klidně by si z fleku mohli střihnout roli zombíka.

jsem milý a svobodný

Čeho dalšího nezvyklého jsme si všimly je volant. Je totiž na pravé straně a zárověn se jezdí na pravé straně. Z toho vyplýva, že absolutně nemají šanci předjíždět v klidu, protože tam nevidí. U autobusů se tedy neobejdou bez závozníka, který jen sedí (nebo častěji je vykloněn z otevřených dvěří) a radí, jestli může řidič předjíždět nebo ne. Velmi zvláštní zvyk :D

V neposlední řadě bych ráda zmínila bankovky. Jejich měna se nazývá kyat (čiat) a počítat s ní je velmi snadné. Stačí měnu vynásobit dvěma a odečíst dvě nuly a voala máme český přepočet. Vtipně ovšem je, že vše tu stojí okolo 20 000 apod. Takže se s Péťou nepřestáváme smát tomu, když si při odchodu řekneme... mám čtyřicet tisíc, stačí mi to?

Další věc, nemají drobné. Pouze bankovky, které jsou ale nesmírně odporné. To je takovej hnus, že se mi někdy zdá že ten papír drží pohromadě jenom špínou :D ani ten pěknej slon, co se tam vyjímá není skoro vidět.

krásné barmské bankovky :)

To je tak nějak ve zkratce, vše co je na první pohled rozdílné. Budu se k tomu určitě vracet v průběhu :)

Teď už naše ranní pátrání po snídani. V Barmě a ostatně i v jiných asijských státech se snídá to stejné co obědvá a večeří. Takže polévka, rýže, nudle. Cokoliv přijde pod ruku. Doufaly jsme, že najdeme nějakou kavárnu, kde by jsme třeba našli i něco jako pěčivo/buchtu.. hlavně něco co není maso :D

V dálce jsme uviděly ceduli hlásající "coffee" tak jsme se tam nadšeně hrnuly. Naprosto ohromné překvapení nás čekalo uvnitř, když se k nám s křikem přiřítila naše včerejší kamarádka z auta. Úplně neuvěřitelnou náhodou, jsme v 140 000 obyvatel čítajícím městečku našly obchod, který vlastní. Hnedka nám nadšeně představovala všechny členy rodiny a pozvala nás na snídani (pokud hádáte nudle s masem, máte pravdu). Když jsme jí řekly, náš plán s nákupem sukně, hned nás se smíchem narvala do otevřeného tuk tuku a jelo se na trh.

Tam se kolem nás okamžitě seběhly v úzkých uličkách trhu snad všechny prodejkyně. Vesele se smály, hladily nás po rukách a křičely jak jsme krásné :D Jestli si někdo chce udělat agenturu na zvyšování seběvědomí, rozhodně jeďte do Barmy. Absolutně všichni a všude nám říkají, jak jsme krásné. Třeba za námi i utíkají po ulici, aby nám to řekli a zase běží zpátky. Je to strašně roztomilý.

Tady na trhu si nás přehazovali z ruky do ruky. dávali nám ochutnat jejich mňamky a oblékali nás do různých látek. Nakonec jsme si každá vybrala dvě nádherné sukně.

Cestou zpátky jsme ještě dostaly od naší barmské kamarádky SIM kartu, kdyby jsme neměly signál a když bysme potřebovaly pomoct s ubytováním. Vůbec nechtěla žádné naše peníze a pořád se smála, že jsme kamarádi. No stalo by se vám tohle v čechách?

Naprosto nabité optimismem jsme se vrátily zpátky do hostelu, pokecaly se sympatickým Brazilcem, který zrovna dorazil a vyrazily na autobusové nádraží. Autobus do Rangúnu vyrazil chvíli po druhé hodině.

Cesta začínala krásně v rýžových polích, které se rozkládaly pod majestátnými horami. To, že ty hory budeme přejíždět po hliněné cestě, pod kterou se nachází strmý sráz už tak krásné nebylo. Rozhodně ne pro mě :D já bych to rozhodně šla radši pěšky.

moje smrt :D

Celkem jsme autobuse strávily 15 hodin a v Rangúnu vystoupily v neuvěřitelném slejváku okolo 5 ráno. Bezva čas i počasí na to shánět taxík :D naštěstí se nám to povedlo a my se ubytovaly v Guest Housu, který jsme si předem našly. Unaveně jsme padly do postele a za pár hodin vstaly.

Čekala nás totiž prohlídka Rangúnu, největšího města Barmy.

Rangún má asi 3,5 miliónu obyvatel. Hlavním městem je od roku 1886, předtím jím bývala Mandalay a od roku 2005 je to Naypyidaw. Kdysi patřil ke skvostům britské koloniální architektury, dnes už vypadají britské domy spíše jako z filmu "Já, legenda". Postapokalyptický pocit spolu se zářícími zlatými pagodami a socialistickými domy, dává Rangúnu opravdu nevšední vzezření.

Zajímavé je i to, že na rozdíl od jiných asijských metropolí se zde neprohání statisíce mopedů a motorek. Jedinými oficiálními motorkáři v Rangúnu jsou policisté na Harlejích. Motorky jsou prostě zakázané. Prý z důvodu bezpečnosti uživatelů. Šeptaným důvodem však prý byl nepovedený atentát na generála provedený z motorky

Naše ubytování se nachází u jedné z nejvyznamnějších památek a to u Sule pagody. Jen málokde narazíte na takovou raritu, že na hlavním kruhovém objezdu ve městé stojí 2000 let starý zlatý chrám.

My jsme se po prohlídce rozhodly, že vyjedeme na objížďku města místním vlakem, která trvá asi 3 hodiny. Cesta stala šílených 11 korun a byla to děsná sranda.

Všude okolo nás ve vlaku poletovaly děti a fotily se s námi. Venku pořád nepřetržitě pršelo, takže jsme si po dvou hodinách musely vystoupit, protože nám koleje zaplavila voda. Zachránila nás pro změnu jedna milá barmánka, která s náma jela taxíkem (který mermomocí zaplatila) k největší buddhistické památce Barmy.

Schwedagonská pagoda je dominantou Rangúnu. Zabírá plochu 5,6 hektarů a její hlavní stúpa je vysoká 119 metrů. Postavili ji Monové v 6. –7 .století př. n. l. a do jejích základů bylo vsazeno osm Buddhových vlasů. Její dnešní podoba pochází z roku 1769, kdy byla přestavěna po zemětřesení.

Hlavní stúpa je pokryta množstvím zlata, kterého je údajně víc, než tvoří poklad celého britského impéria. Samotná kopule navíc každý rok narůstá o novou vrstvu zlata na základě darů Barmánců. V lodi na samém vrcholu stúpy je pak vsazeno 13 tisíc smaragdů a safírů.

My jsme potkaly úžasného průvodce, který nám za pár korun řekl vše zajímavé. Nejdříve jsme hlavní stúpu obcházeli ve směru hodinových ručiček. Je zde osm menších svatyní po jejích stranách, které jsou zasvěceny jednotlivým dnům buddhistického kalendáře. Buddhisté mají totiž středu rozdělenou na dva dny - středa dopoledne a středa odpoledne. Proto tedy 8 dní. Vypočítaly jsme si jaký den v týdnu jsme se narodily. U své svatyně jsme se pomodlily ke svému zvířeti a polily Buddhu. Já se narodila v sobotu a mé zvíře je drak a Péťa v pátek a má morčátko :D :D

páteční Péťa

usilovná modlitba :D

náš bezva průvodce :)

Dozvěděli jsme se něco o svých vlastnostech a historii celého chrámu. Potom jsme si dohromady dali naprosto výtečný oběd :)

Další náš plán byl koupit si lístky do města Sittwe, které je skoro na hranicích s Bangladéží. Autobus jede 26 hodin, pouze jeden denně a to v 8 ráno. Takže jsme v Rangúnu zůstaly jěště jeden den.

Prošly jsme si krásnou zlatou pagodu Botataung, ve které se prý nachází další Buddhovi vlasy (myslím, že jsme asi už viděli všechny jeho části - vlastně když nad tím tak přemýšlím, jednu ne. Nebylo by to originální? :D)

Na rozdíl od ostatních pagod, které jsou jednolité, Botataung je dutá a lze do ní vstoupit. Uvnitř je cosi jako zrcadlové bludiště se skleněnými vitrínami. V rozích tu sedí lidé a mniši a modlí se do zdi. Je to trochu depresivní.

My jsme si to pořádně prohlídly a venku si sedly do malého modlícího domu. Vypadalo to tam jako v čajovně a tak jsme si sedly s ostratatními ke stolu a nasávaly atmosféru. Hnedka se k nám přiřítili s kávou, čajem a dokonce miskou ovoce. Já je miluju.

Chtěly jsme zkusit místní hromadnou dopravu, takže jsme naskočily do autobusu. Opět úplně jiný systém. Jelikož v Barmě mají svoje vlastní písmo i pro číslice, absolutně nemáme ponětí jaké číslo jede. Z otevřených dvěří každého autobusu visí kluk, který huláká názvy stanic a pomáha lidem do autobusu. Je to strašně milý a my se vezeme až k naší pagodě.

4 koruny za jízdu :D

Ještě jsme si udělaly romantickou procházku v královských jezerech Kandawgyi Lake. Také se jim říká jezera zamilovaných a důvod je vidět hned na první pohled. Všude na lavičkách jsou roztomile se culící páry pod paraplíčkem.

My jsme se prošly po dřevěné lávce, daly si oběd na místním trhu a den jsme zakončily v čínské čtvrti.

Tam jsme objevily podnik, kde točí pivo a toho jsme řádně využily :)

slibujeme, že neděláme Čechům ostudu :D

Most přes řeku Kwai a cesta do Barmy

11:27

Prvnímu dni naší asijské výpravy předbíhalo spoustu zařizování. Více než jsme zprvu očekávaly.

Hrubý náčrt cesty byl - Barma na 2 týdny, potom zpět do Thajska (Chiang Mai), kde se rozdělíme. Já totiž spěchám zpět do BKK kam za mnou konečně zase přijede můj Petr :) a po týdnu s ním a rozloučením se zase vydám zpět do Chiang Mai a připojím se k Péťě a pojedeme do Laosu a Kambodži.

Celkem 7 týdnu ráje !

Barma

Začínám tedy plánovat Barmu a řešit vízum. Je to trochu komplikovanější. Musí se vyplnit papír s fotkou a donést na barmskou ambasádu. Vyčkat frontu a zaplatit. Cena je na počkání 1200 THB, do druhého dne 1035 THB (náš případ) a do třetího dne 800 THB. Vyzvedávají se jen v čase od 15.30-16.30 a předchází tomu opět fronta. Do toho ještě zařídit papír na opakovaný vstup do Thajska za 3800 THB.

čekáme na vízaaa do Barmy

Všechno vytisknuto, zařízeno, povoleno a hlavně zabaleno. To byl asi největší problém, protože v našem Green Parku se nesmí nechávat věci přes prázdniny. Takže jsme si zabalili tři hromady. Jednu, kterou na tajnačku necháme s pomocí naší domácí v kutlochu pod schody a druhou, kterou pod rouškou noci převážíme do BKK do bytu našeho čínského kamaráda Wanga.

Ve středu vyrážíme s krosnou na nádraží v Salaya- Bangkok. Dozvídáme se velmi nepříjemnou zprávu a to, že vlak do Kanchanaburi (známé thajské město s neslavně známým mostem přes řeku Kwai) nejede. Noo to nám to hezky začíná :D

Naštěstí existuje možnost, že pojedeme do města jinou cestou vlakem a pak autobusem. Takže neztrácet naději a hurá do vlaku na 2 hoďky za 11 THB :D potom šíleným autobusem, kde hrála thajská verze SuperStar. Myslely jsme, že si ukroutíme za jízdy hlavu a vyhodíme ji z okýnka.

V Kanchanaburi nás odchytli dychtivý taxikáři a nabízeli šílený částky, takže jsme nakonec jely mini otevřeným autobusem. To byla neuvěřitelná sranda, protože jsme se jenom držely za tyč na malým můstku nad silnicí. Pak jsme došly k mostu.

Železnice smrti

Jezdí se sem za jedním velmi specifickým cílem. Četli jste slavný válečný román Pierra Boulleho "Most přes řeku Kwai" z roku 1952 nebo viděli stejnojmenný o pět let mladší sedmioskarový film? Je mi líto, je to fikce. Nicméně skutečná historie mostu na cípu Kanchanaburi si s příběhem nezadá.

Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250.000 asijských otroků tu dřelo asi 60.000 Australanů, Britů, Holanďanů a Američanů.

Stavělo se ve dne v noci, neprostupnou džunglí i skálami, bez lékařské péče, s minimem jídla, ve vedru a hrozných hygienických podmínkách. Pětina zajatců zemřela – i proto trasa proslula jako Železnice smrti.

Mimochodem, nejvíce při stavbě trpěli - a o tom se v románu ani ve filmu nemluví - dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům, zahynulo zde až 100.000 příslušníků těchto národů.

Vyfotily si ho a šly hledat náš Guest House. Tady nastal další menší problém a to proto, že nám Google maps nachystali trochu překvapení v podobě jiné adresy :D nakonec jsme naskočily do kárky milýmu dědovi a ten nás hodil na správné místo. Bydlíme nádherně, máme dvoulůžkový pokoj za 300 THB s balkónkem a toaletou. Večer koukáme na film "Most přes řeku Kwai" což nám přišlo příhodné :D

Druhý den vstáváme brzo a jedeme na autobusové nádraží. Náš další plán je vzít si minibus na barmské hranice.

Není jednoduché se dostat do Barmy pozemní cestou (a také velmi neobvyklé). Je to možné pouze z Číny a Thajska. Bangladéž a Laos mají přechody uzavřeny.

Thajsko otevřelo hranice teprve před 2 roky a to pouze 4 přechody. Jeden z nich je prakticky nevyužívatelný, protože z města Tachiliek v Barmě na druhé straně hranice nevede silnice a musí se stejně letět. Navíc téměř celá východní část Barmy je absolutně uzavřená a nepřístupná cizincům. Má s tím co společného spojení " zlatý trojúhelník" což vlastně znamená, že tu mají rádi makové pole :D

My jsme se rozhodly pro přejezd z města Phu Nam Ron do Htee Kee.

Poté co jsme vylezly z minibusu, štrádovaly jsme si to k pasové kontrole uprostřed ničeho :D odchytil nás holandský pán, který tu žije už třicet let a pomáhá na hranici. Řekl, že bohužel do města za hranicemi vzdáleného 6 km, vůbec nic nejede. To teda nebyla vůbec dobrá zpráva, takže nám nezbývalo než čekat a zastavovat všechny auta, jestli by jim nevadilo vzít dvě milé, velmi skladné Češky :D

Nakonec se zadařilo a my jsme se vezli s veselými Barmánci a dokonce jsme měly domluvené, že pojedeme až do města Dawei, vzdáleném 6 hodin jízdy pralesem.

Nejdřív, ale hraniční městečko Htee Kee. Nesmí se tam vůbec fotit, aby nikdo neměl záznam o tom jak špatně vypadá barmská strana. Tak to aspoň popíšu. Vypadá vtipně :D

Je to mini vesnička, která je na hlíně a uličky jsou velmi prudce do kopce a z kopce. To znamená, že když zaprší je z toho spíš hnědá řeka než město :D

Musely jsme zajet na imigrační. Zní to dost honosně, ale byla to dřevěná chatička se stoly, plastovými židličkami a nezbytnou televizí.

Stačilo pár úsměvů a mohly jsme vyrazit na nebezpečnou cestu. Je to 6 hodin, ale paradoxně jen necelých 150 km. Jede se totiž v nepropustné džungli, po hliněné cestě plné výmolů a dřevěných mostečků. A ještě k tomu místo, kde je podle všeho nejzmutovanější malárie v JV Asii. Tak jsme zvědavá, jestli se z nás s Péťou nestanou mutanti :D

Jely jsme v minivanu nacpaném zásobami čínské polévky, takže jsme věděly, že v případě ztroskotání můžeme chvíli přežít. Celkem nás bylo s řidičem 7. Cesta byla naprosto nádherná. Všude se rozprostírala nepropustná krajina se strmým kaňonem, kde hučela modrá řeka.

Projížděli jsme malé dřevěné vesničky, kde žije pár lidí. Je to opravdu kouzelné místo, které ale bohužel brzo zmizí. Prašnou cestu nahradí silnice a vesničky benzínky.

V autě jsme se seznámily se sympatickou Barmánkou a jejím tatínkem. Společně jsme poobědvali naše první výborně barmské jídlo a naučili nás pár slovíček. Pro jistotu jsem si "děkuji" napsala na ruku. To slovo si snad nikdy nezapamatuju :D TIZUDIMADI.

Nikde už od Kanchanaburi nebyl telefonní signál a ani jsme to nepředpokládaly. Všude na internetu a v průvodcích varují, že Barma nemá smlouvu se zahraničními telefonními společnostmi a proto se tu s romingem většinou nepochodí. Wifi tu prý hotely také nabízejí, ale úspěšnost připojení je mizivá. Informace byly přibližně půl roků staré, proto jsme počítaly s tím, že pravděpodobně pravdivé.

Proto nás velmi překvapilo, že jsme v Dawei měly plný signál.

Že by ta Barma takhle sprintovala dopředu? Nejvyšší čas sem jet :)

Řidič nás hodil až ke Guest Housu. Všichni jsou tu nesmírně milý. Ještě milionkrát víc než v Thajsku a to jsem myslela, že nejde. Na ulici nás zdraví, usmívají se a mávají. Je to jako ve městě dobré nálady. Nádherně to nabijí energii. Asi jsme se do Barmy zamilovaly na první pohled.

A to jídlo!! No já umřu :D... ne počkat zapomněla jsem... TO PIVO !!!

Večer jsme si sedly na naší terásku, kecaly s barmským kámošem a pily pivo.

Záplavy v Barmě

Rangún - největší město Barmy

Most přes řeku Kwai a cesta do Barmy

About me

Blog Archive