Rangún - největší město Barmy

12:23

Měly jsme teď trochu komplikace s elektrikou a signálem, takže po menší odmlce pokračování :)

Rangún
Probuzení v Dawei, veselém barmském městečku bylo skvělé. Vyrazily jsme do ulic s nápadem, že si dáme snídani, kafe a koupíme si někde "lodží".
Abych vysvětlila co to je, začnu od začátku :)

Barma je naprosto, ale naprosto odlišná od Thajska. Snad ve všem. Až nás to překvapuje.
Všichni jsou tu velmi nábožensky založený a svoje buddhistické památky a chrámy si velice cení. Z toho důvodu velmi drží zákon zahalování a proto nosí tzv. "lodží". Jedná se o dlouhou sukni. Mají různé vzory, barvy, krajky a jsou opravdu nádherné.
Většinou pod nimi nic nenosí, což jsme měly tu čest vidět třeba na motorce, nebo když si jen tak odskočí vedle autobusu. Moc se teda nestydí :D



Ženy a děti (často i muži) si v Barmě chrání obličej speciální „kaší“ vytvořenou ze dřeva ze stromu tanaka, jehož špalíčky se za pár korun prodávají snad v každé ulici. Dřevo se rozetře s vodou na kameni a přírodním „pudrem“ se pak přetře celý obličej. Původně to bylo na ochranu proti slunci, ale dnes hlavně pro zkrášlení. A musím říct, že to opravdu funguje. Barmánky jsou naprosto půvabné. Pořád rozzářené jako sluníčka. 


Škoda jen, že většině mužů kazí jejich okouzlující úsměv červené zuby. Vypadá to jako když zakousli králíka, ale ve skutečnosti je to od betelu.
Další významný rozdíl od okolních států.Velmi se tu uchytilo žvýkání betelu. Základem této lehké drogy je betelový list potřený vápnem, do kterého se zabalí kousek oříšku z arekové palmy, případně ještě pár dalších přísad, třeba zázvor či pepř.


Má to spoustu nevýhod, například žvýkání se neobejde bez neustálého plivání červených slin. Někdy to je takové množství, že si říkám jestli náhodou nezvrací :D obzvláště nechutné bylo, když si vzal kluk do autobusu vedle nás igeliťák a vesele si tam cestou plival :D nebudu lhát, že mi z toho mírně nabíralo.

Další nevýhodou je, že se to podepisuje na jejich chrupu a proto 90% obyvatel má úplně zkažené, černé zuby a velmi rychle jim vypadávají. Takže ačkoliv jsou lidé velmi milý, klidně by si z fleku mohli střihnout roli zombíka.

jsem milý a svobodný

Čeho dalšího nezvyklého jsme si všimly je volant. Je totiž na pravé straně a zárověn se jezdí na pravé straně. Z toho vyplýva, že absolutně nemají šanci předjíždět v klidu, protože tam nevidí. U autobusů se tedy neobejdou bez závozníka, který jen sedí (nebo častěji je vykloněn z otevřených dvěří) a radí, jestli může řidič předjíždět nebo ne. Velmi zvláštní zvyk :D

V neposlední řadě bych ráda zmínila bankovky. Jejich měna se nazývá kyat (čiat) a počítat s ní je velmi snadné. Stačí měnu vynásobit dvěma a odečíst dvě nuly a voala máme český přepočet. Vtipně ovšem je, že vše tu stojí okolo 20 000 apod. Takže se s Péťou nepřestáváme smát tomu, když si při odchodu řekneme... mám čtyřicet tisíc, stačí mi to?
Další věc, nemají drobné. Pouze bankovky, které jsou ale nesmírně odporné. To je takovej hnus, že se mi někdy zdá že ten papír drží pohromadě jenom špínou :D ani ten pěknej slon, co se tam vyjímá není skoro vidět.

krásné barmské bankovky :)
To je tak nějak ve zkratce, vše co je na první pohled rozdílné. Budu se k tomu určitě vracet v průběhu :)
Teď už naše ranní pátrání po snídani. V Barmě a ostatně i v jiných asijských státech se snídá to stejné co obědvá a večeří. Takže polévka, rýže, nudle. Cokoliv přijde pod ruku. Doufaly jsme, že najdeme nějakou kavárnu, kde by jsme třeba našli i něco jako pěčivo/buchtu.. hlavně něco co není maso :D
V dálce jsme uviděly ceduli hlásající "coffee" tak jsme se tam nadšeně hrnuly. Naprosto ohromné překvapení nás čekalo uvnitř, když se k nám s křikem přiřítila naše včerejší kamarádka z auta. Úplně neuvěřitelnou náhodou, jsme v 140 000 obyvatel čítajícím městečku našly obchod, který vlastní. Hnedka nám nadšeně představovala všechny členy rodiny a pozvala nás na snídani (pokud hádáte nudle s masem, máte pravdu). Když jsme jí řekly, náš plán s nákupem sukně, hned nás se smíchem narvala do otevřeného tuk tuku a jelo se na trh.

Tam se kolem nás okamžitě seběhly v úzkých uličkách trhu snad všechny prodejkyně. Vesele se smály, hladily nás po rukách a křičely jak jsme krásné :D Jestli si někdo chce udělat agenturu na zvyšování seběvědomí, rozhodně jeďte do Barmy. Absolutně všichni a všude nám říkají, jak jsme krásné. Třeba za námi i utíkají po ulici, aby nám to řekli a zase běží zpátky. Je to strašně roztomilý.


Tady na trhu si nás přehazovali z ruky do ruky. dávali nám ochutnat jejich mňamky a oblékali nás do různých látek. Nakonec jsme si každá vybrala dvě nádherné sukně.



Cestou zpátky jsme ještě dostaly od naší barmské kamarádky SIM kartu, kdyby jsme neměly signál a když bysme potřebovaly pomoct s ubytováním. Vůbec nechtěla žádné naše peníze a pořád se smála, že jsme kamarádi. No stalo by se vám tohle v čechách?

Naprosto nabité optimismem jsme se vrátily zpátky do hostelu, pokecaly se sympatickým Brazilcem, který zrovna dorazil a vyrazily na autobusové nádraží. Autobus do Rangúnu vyrazil chvíli po druhé hodině.



Cesta začínala krásně v rýžových polích, které se rozkládaly pod majestátnými horami. To, že ty hory budeme přejíždět po hliněné cestě, pod kterou se nachází strmý sráz už tak krásné nebylo. Rozhodně ne pro mě :D já bych to rozhodně šla radši pěšky. 

moje smrt :D

Celkem jsme  autobuse strávily 15 hodin a v Rangúnu vystoupily v neuvěřitelném slejváku okolo 5 ráno. Bezva čas i počasí na to shánět taxík :D naštěstí se nám to povedlo a my se ubytovaly v Guest Housu, který jsme si předem našly. Unaveně jsme padly do postele a za pár hodin vstaly.

Čekala nás totiž prohlídka Rangúnu, největšího města Barmy.
Rangún  má asi 3,5 miliónu obyvatel. Hlavním městem je od roku 1886, předtím jím bývala Mandalay a od roku 2005 je to Naypyidaw. Kdysi patřil ke skvostům britské koloniální architektury, dnes už vypadají britské domy spíše jako z filmu "Já, legenda". Postapokalyptický pocit spolu se zářícími zlatými pagodami a socialistickými domy, dává Rangúnu opravdu nevšední vzezření.



Zajímavé je i to, že na rozdíl od jiných asijských metropolí se zde neprohání statisíce mopedů a motorek. Jedinými oficiálními motorkáři v Rangúnu jsou policisté na Harlejích. Motorky jsou prostě zakázané. Prý z důvodu bezpečnosti uživatelů. Šeptaným důvodem však prý byl nepovedený atentát na generála provedený z motorky
.
Naše ubytování se nachází u jedné z nejvyznamnějších památek a to u Sule pagody. Jen málokde narazíte na takovou raritu, že na hlavním kruhovém objezdu ve městé stojí 2000 let starý zlatý chrám.


My jsme se po prohlídce rozhodly, že vyjedeme na objížďku města místním vlakem, která trvá asi 3 hodiny. Cesta stala šílených 11 korun a byla to děsná sranda. 


Všude okolo nás ve vlaku poletovaly děti a fotily se s námi. Venku pořád nepřetržitě pršelo, takže jsme si po dvou hodinách musely vystoupit, protože nám koleje zaplavila voda. Zachránila nás pro změnu jedna milá barmánka, která s náma jela taxíkem (který mermomocí zaplatila) k největší buddhistické památce Barmy.

Schwedagonská pagoda je dominantou Rangúnu. Zabírá plochu 5,6 hektarů a její hlavní stúpa je vysoká 119 metrů. Postavili ji Monové v 6. –7 .století př. n. l. a do jejích základů bylo vsazeno osm Buddhových vlasů. Její dnešní podoba pochází z roku 1769, kdy byla přestavěna po zemětřesení.
Hlavní stúpa je pokryta množstvím zlata, kterého je údajně víc, než tvoří poklad celého britského impéria. Samotná kopule navíc každý rok narůstá o novou vrstvu zlata na základě darů Barmánců. V lodi na samém vrcholu stúpy je pak vsazeno 13 tisíc smaragdů a safírů.




My jsme potkaly úžasného průvodce, který nám za pár korun řekl vše zajímavé. Nejdříve jsme hlavní stúpu obcházeli  ve směru hodinových ručiček. Je zde osm menších svatyní po jejích stranách, které jsou zasvěceny jednotlivým dnům buddhistického kalendáře. Buddhisté mají totiž středu rozdělenou na dva dny - středa dopoledne a středa odpoledne. Proto tedy 8 dní. Vypočítaly jsme si jaký den v týdnu jsme se narodily. U své svatyně jsme se pomodlily ke svému zvířeti a polily Buddhu. Já se narodila v sobotu a mé zvíře je drak a Péťa v pátek a má morčátko :D :D

páteční Péťa
usilovná modlitba :D

náš bezva průvodce :)

Dozvěděli jsme se něco o svých vlastnostech a historii celého chrámu. Potom jsme si dohromady dali naprosto výtečný oběd :)
Další náš plán byl koupit si lístky do města Sittwe, které je skoro na hranicích s Bangladéží. Autobus jede 26 hodin, pouze jeden denně a to v 8 ráno. Takže jsme v Rangúnu zůstaly jěště jeden den.

Prošly jsme si krásnou zlatou pagodu Botataung, ve které se prý nachází další Buddhovi vlasy (myslím, že jsme asi už viděli všechny jeho části - vlastně když nad tím tak přemýšlím, jednu ne. Nebylo by to originální? :D)


Na rozdíl od ostatních pagod, které jsou jednolité, Botataung je dutá a lze do ní vstoupit. Uvnitř je cosi jako zrcadlové bludiště se skleněnými vitrínami. V rozích tu sedí lidé a mniši a modlí se do zdi. Je to trochu depresivní. 


My jsme si to pořádně prohlídly a venku si sedly do malého modlícího domu. Vypadalo to tam jako v čajovně a tak jsme si sedly s ostratatními ke stolu a nasávaly atmosféru. Hnedka se k nám přiřítili s kávou, čajem a dokonce miskou ovoce. Já je miluju.


Chtěly jsme zkusit místní hromadnou dopravu, takže jsme naskočily do autobusu. Opět úplně jiný systém. Jelikož v Barmě mají svoje vlastní písmo i pro číslice, absolutně nemáme ponětí jaké číslo jede. Z otevřených dvěří každého autobusu visí kluk, který huláká názvy stanic a pomáha lidem do autobusu. Je to strašně milý a my se vezeme až k naší pagodě. 
4 koruny za jízdu :D
Ještě jsme si udělaly romantickou procházku v královských jezerech Kandawgyi Lake. Také se jim říká jezera zamilovaných a důvod je vidět hned na první pohled. Všude na lavičkách jsou roztomile se culící páry pod paraplíčkem. 


My jsme se prošly po dřevěné lávce, daly si oběd na místním trhu a den jsme zakončily v čínské čtvrti.
Tam jsme objevily podnik, kde točí pivo a toho jsme řádně využily :)



 
slibujeme, že neděláme Čechům ostudu :D


0 komentářů