Záplavy v Barmě

1:19

Pokud jste sledovali poslední dobou zpávy, jistě jste zaslechli, že Barmu sužují rozsáhlé povodně. A my jsme se tomu bohužel vůbec nevyhnuly.

v těchto barmských vesničkách se utopilo mnoho dětí

Naše cesta pokračovala z Rangúnu  do města Sittwe, které je témeř na hranici s Bangladéží. Cesta autobusem měla podle paní trvat celkem 26 hodin. Zamluvily jsme si lístky doprostřed, protože jsme si po minulé zkušenosti chtěly alespoň sklopit sedačky na spaní.
 Vyrazily jsme ráno na autobusové nádraží. Když jsme viděly náš autobus musely jsme se smát. Byl uplně šíleně rezavej a přetíženej. Kufry už se nevešly dolů tak je narvali do zadní části autobusu. A to byste nevěřili kde končily :D Ano přesně, přímo za náma - takže sbohem sklopená sedačko :D

Jelikož převáželi asi něco hodně chemickýho a umělýho, celej autobus smrděl jak vietnamský tenisky. Do toho si sklopili sedačky i v uličce, takže když by někdo chtěl ven, musel by si střihnout překážkovou dráhu. A vyjelo se. Autobus skákal a skřípal tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Do toho slečna vedle mě zvracela. Ať žije Barma :D


pohoří Arakan, táhnoucí se téměř přes celou Barmu


Cesta kupodivu docela rychle ubíhala a před námi se tyčily hory, které bylo nutné přejet. Venku už několik dní téměř nepřetržitě prší. Asi v jednu ráno jsme zastavili v horské vesničce. Nikde nikdo, jen pár chatrčí a hospod. Oni totiž Barmánci strašně chlastají. Whiskey a rum tu stojí pakatel a proto většina chlapů vysedává od rána do večera v hospodě. je tu i běžný alkohol za volantem. Tady to vůbec nikdo neřeší.
V naší vesnici upřostřed ničeho uvízlo pár dalších autobusů. Dozvěděly jsme se, že je to kvůli havárii, která se stala dál po cestě a že se nedá projet. Velmi veselá zpráva. Celý autobus usnul až do sedmi do rána, kdy jsme se vyhrabaly ven a šly se projít.


typický klobouček Barmánců

na hlavě se tu nosí všechno :)
Není tu nic. Elektrika jen 2-3 hodiny večer, signál ani internet tu snad ani neznají. Ale jsou hrozně milý a tak se touláme vesnicí a fotíme si veselé děti, který nás sledují na každém kroku.S autobusem vyrážíme až po poledni, takže máme zpoždění jen příjemných 12 hodin :D

Ačkoliv někdo zavelil, že můžeme jet, neznamenalo to ovšem že cesta je tak úplně průjezdná. Náklaďák, který ji zablokoval sjel s cesty směrem ke srázu a kolem něj byla úzká cesta do prudkého kopce. Autobusy se pod kopcem začali štorcovat a všichni tam v dešti pobíhali jako mravenci a vymýšleli. Jako nechápu, co dělali celý dopoledne, protože evidentně se nic nezměnilo :D 


Po nějaké půl hodině to jeden řidič autobusu nevydržel a s rukou na klaksonu a nohou na plynu prudce vyjel do kopce a jal se překážku projet. Vyděšení lidi uskakovali před rozjetým šílencem do příkopu a my jsme je čekaly, co se stane.
A projel! Takže stačilo, aby někomu došla trpělivost a hned to jde. Po prvním úspěšném pokusu se odhodlali i ostatní, včetně našeho srabáckého řidiče. Kdyby to nebyl takovej posera, už jsme dávno mohli být za horama :D

Místo toho jsme jeli šílenými serpentýnami v koloně autobusů. Povídala jsem si s jedním Barmáncem a dozvěděla se, že autobus jede přes městečko Mrauk-U kam jsme měly stejně namířeno a že z něho cesta do Sittwe v tomto počasí bude trvat minimálně další tři hodiny. Rozhodly jsme se po 36 hodinám strávených v autobusu, že vystoupíme dřív. To jsme ještě nevěděly co nás čeká jako poslední úsek cesty.





Silnice končila v jezeru. Ale to neznamenalo, že končila naše jízda :D Takže jsme s naším rezavým, přetíženým autobusem vyrazily do vody. Nevěděla jsem, že je ještě k tomu obojživelný. Všichni lidi byli vykloněný z okýnek a fotili. Zjevně to není všední věc. Když jsme po 20 minutách ztratili cestu vyskočil do hnědé vody chlapec a šel ji hledat :D brodil se po pás před autobusem. Celkem jsme si takle plavali asi 40 minut.


nevšední pohled z okýnka :D


Po tomto šíleném zážitku jsme vyskočily v městě Mrauk-U.
V obrovským slejváku, asi jako když vám někdo vyleje kýbl na hlavu, jsme jeli po šílený cestě s krosnou na zádech na motorce. Držela jsem se svýho mini Barmánce jako o život a v dešti vůbec nic neviděla.

Začínalo se stmívat a zatopená vesnička vypadala opravdu velmi depresivně. V našem Guest Housu nebyla elektřina a tak jsme se jen ubytovaly a vyrazily za tmy a s pláštěnkama na výpravu za večeří. Nebylo vidět na krok a asi za minutu jse. se mohla ždímat. Objevily jsme podnik, co vypadal jako že se tam něco děje. Ale jediný co se tam dělo, byly stoly plný ožralých místních. Když jsme se zeptaly na kuře, odpověděli nám pivo :D
Tak jsme si daly pivo :D Pak nám paní donesla polévku (předpokládám, že z jejího domu) a dokonce i "kuře", což ale byly jenom kosti. Tak jsme si zatím povídali z místními, kteří byli ve světlech svíček za poloprázdnými lahvemi od whisley, nesmírně zvědavý. Všichni na nás koukali jak na naprosté zjevení. Koply jsme do sebe pivo a šly do tmy hledat něco, kde se normálně najíme. Objevily jsme další podobnou díru, kde jsme pána uprosily aby nám uvařil rýži a zeleninu. Zase jsme byly absolutním středem pozornosti. Řešily jsme politickou situaci ČR, proč jsme se oddělili od Slovenska apod. Jeden barmánec nás potom hodil na motorce domů. Podotýkám, že na jedný. Myslím, že kdyby nás v tu chvíli někdo viděl tak asi umře smíchy. Ve tmě jak v pr... dvě vysmátý holky obalený igelitem se drží zuby nehty na motorce, která vymetá každou díru.
Na "recepci" jsme si domluvily autobus na druhý den do Mandalay- nechtěly jsme už v tomhle opuštěným mestečku být ani den navíc.
Večer jsme v temným, trochu zatuchlým pokoji poslouchaly šílené bubnování děště do plechové střechy.
Dokonce jsme ráno dostaly snídani a u ni se seznámily s ostatními spolubydlícími. Byl to sympatický starší Belgičan a dva kluci v našem věku, Dán a Brit. Dozvěděly jsme se celkem šokojící informace. Oni tady čekají už několik dní a žádné autobusy nejezdí! Jejich historky, jak chodí čekat pět hodin v dešti na nádraží nás teda dost děsily.Všude kolem jsou šílené záplavy a autobusy nemají jak přijet. Jsme odřízlé od světa.


Po snídani nám oznámili, že ani dnes autobus nepřijede. Tak jsme čekaly a doufaly v zázrak. A ten se taky stal! Přinesly jsme do Mrauk-U štěstí a když přiskotačila Barmánka, která křičela, že autobusy přijedou, všichni jsme vyskočili nadšením. Odvezli nás na kraj města a tam jsme zase čekali. Opravdu k údivu všech přijeli autobusy. My jsme jely s Chrisem do Mandalay. V nočním autobuse jsme oslavili Péti narozeniny. Alkohol je neuvěřitelně levný, proto tu všichni tak hrozně moc pijou. Koupili jsme šest piv a místní whisku (dohromady asi za 200 CZK) a oslavovali. Byla sranda a vysvětlovala jsem Chrisovi co znamená "pít jako Dán" :D

povinné přestávky na jídlo 
Do Mandalay jsme přijely odpoledne a zase na motorkách vyrazily skrz celé město. Docela se divím, že tohle zatím úspěšně přežíváme. V zácpe se prodíráme skrz auta, lidi, motorky, tuk tuky a jiné pojízdné přístroje a zatím bez ztráty kolene ani jiné části těla.
Ubytovaly jsme se a jde se na prohlídku města.

Mandalay, poslední královské hlavní město bylo založeno teprve před 150 lety a je dnes druhým největším městem v zemi. Žije v něm asi 700 až 800 tisíc obyvatel a je to důležité obchodní centrum, protože přes něj proudí na sever do Číny smaragdy, rubíny, ale také "bílé zlato", tzn. heroin a opium. Přesto zůstává buddhistickým městem, kde žije 60% všech mnichů Barmy.


My jsme ubytovaný kousek od "srdce města" což je královský palác. Založil ho král Mindon a je to vlastně "město ve městě". Každá z jeho stěn má délku 2,5 kilometru. Toto místo se mělo původně stát středem světa, místo toho tady však po prohraných barmských válkách musel předat král vládu do rukou Britům. Většina budov v paláci pak byla zcela zničena v roce 1942 během bojů britsko-indické a japonské armády za druhé světové války.
Vstup dovnitř byl na to, že tam nic není velmi předražený, takže jsme se rozhodly jít spíše na původní památky. Představu o tom, jak původně vypadaly budovy zničeného Královského paláce jsme si udělaly díky Schwenandan Pagodě, která je kopií příbytku, ve kterém bydlel král Mindon a zdobí ji nádherné řezby z teakového dřeva.



Další úžasná památka je Kuthotaw Pagoda také nazývána "největší knihou na světě". V 729 stúpách jsou zde umístěny kamenné desky s posvátnými texty tripitaky, sepsané v jazyce pálí. Původní desky vyhotovila redakční rada o více než 200 členech a odhaduje se, že pokud by nápisy četla jedna osoba osm hodin denně, trvalo by přečtení celé knihy 450 dní. Při významných příležitostech tuto "knihu" čte 2400 mnichů nonstop po dobu 6 měsíců.


jedna "stránka" největší knihy na světě


výhled na Mandalay Hill
V neposlední řadě jsme navštívily Mandalay Hill. Je to nejkrásnější vyhlídka nad městem, která se tyčí do výšky 236 metrů a stojí na ní bohatě zdobená pagoda Su Taung Pyai.Odtud pozorujeme zatopené okolí Mandalay.


Mandalay
čekáme na výtah :D
K večeru se vracíme do hostelu a umíráme. Zítra brzo ráno vyrážíme do Baganu, který právem patří mezi klenoty světového dědictví UNESCO.

naše dosavadní cesta po Barmě












0 komentářů