Most přes řeku Kwai a cesta do Barmy

11:27

Prvnímu dni naší asijské výpravy předbíhalo spoustu zařizování. Více než jsme zprvu očekávaly.
Hrubý náčrt cesty byl - Barma na 2 týdny, potom zpět do Thajska (Chiang Mai), kde se rozdělíme. Já totiž spěchám zpět do BKK kam za mnou konečně zase přijede můj Petr :) a po týdnu s ním a rozloučením se zase vydám zpět do Chiang Mai a připojím se k Péťě a pojedeme do Laosu a Kambodži.
Celkem 7 týdnu ráje !

Barma
Začínám tedy plánovat Barmu a řešit vízum. Je to trochu komplikovanější. Musí se vyplnit papír s fotkou a donést na barmskou ambasádu. Vyčkat frontu a zaplatit. Cena je na počkání 1200 THB, do druhého dne 1035 THB (náš případ) a do třetího dne 800 THB. Vyzvedávají se jen v čase od 15.30-16.30 a předchází tomu opět fronta. Do toho ještě zařídit papír na opakovaný vstup do Thajska za 3800 THB.

čekáme na vízaaa do Barmy


Všechno vytisknuto, zařízeno, povoleno a hlavně zabaleno. To byl asi největší problém, protože v našem Green Parku se nesmí nechávat věci přes prázdniny. Takže jsme si zabalili tři hromady. Jednu, kterou na tajnačku necháme s pomocí naší domácí v kutlochu pod schody a druhou, kterou pod rouškou noci převážíme do BKK do bytu našeho čínského kamaráda Wanga.

Ve středu vyrážíme s krosnou na nádraží v Salaya- Bangkok. Dozvídáme se velmi nepříjemnou zprávu a to, že vlak do Kanchanaburi (známé thajské město s neslavně známým mostem přes řeku Kwai) nejede. Noo to nám to hezky začíná :D
Naštěstí existuje možnost, že pojedeme do města jinou cestou vlakem a pak autobusem. Takže neztrácet naději a hurá do vlaku na 2 hoďky za 11 THB :D potom šíleným autobusem, kde hrála thajská verze SuperStar. Myslely jsme, že si ukroutíme za jízdy hlavu a vyhodíme ji z okýnka.

V Kanchanaburi nás odchytli dychtivý taxikáři a nabízeli šílený částky, takže jsme nakonec  jely mini otevřeným autobusem. To byla neuvěřitelná sranda, protože jsme se jenom držely za tyč na malým můstku nad silnicí. Pak jsme došly k mostu.
Železnice smrti

Jezdí se sem za jedním velmi specifickým cílem. Četli jste slavný válečný román Pierra Boulleho "Most přes řeku Kwai" z roku 1952 nebo viděli stejnojmenný o pět let mladší sedmioskarový film? Je mi líto, je to fikce. Nicméně skutečná historie mostu na cípu Kanchanaburi si s příběhem nezadá.
Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250.000 asijských otroků tu dřelo asi 60.000 Australanů, Britů, Holanďanů a Američanů.

Stavělo se ve dne v noci, neprostupnou džunglí i skálami, bez lékařské péče, s minimem jídla, ve vedru a hrozných hygienických podmínkách. Pětina zajatců zemřela – i proto trasa proslula jako Železnice smrti.
Mimochodem, nejvíce při stavbě trpěli - a o tom se v románu ani ve filmu nemluví - dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům, zahynulo zde až 100.000 příslušníků těchto národů.



Vyfotily si ho a šly hledat náš Guest House. Tady nastal další menší problém a to proto, že nám Google maps nachystali trochu překvapení v podobě jiné adresy :D nakonec jsme naskočily do kárky milýmu dědovi a ten nás hodil na správné místo. Bydlíme nádherně, máme dvoulůžkový pokoj za 300 THB s balkónkem a toaletou.  Večer koukáme na film "Most přes řeku Kwai" což nám přišlo příhodné :D

Druhý den vstáváme brzo a jedeme na autobusové nádraží. Náš další plán je vzít si minibus na barmské hranice.
Není jednoduché se dostat do Barmy pozemní cestou (a také velmi neobvyklé). Je to možné pouze z Číny a Thajska. Bangladéž a Laos mají přechody uzavřeny.

Thajsko otevřelo hranice teprve před 2 roky a to pouze 4 přechody. Jeden z nich je prakticky nevyužívatelný, protože z města Tachiliek v Barmě na druhé straně hranice nevede silnice a musí se stejně letět. Navíc téměř celá východní část Barmy je absolutně uzavřená a nepřístupná cizincům. Má s tím co společného spojení " zlatý trojúhelník" což vlastně znamená, že tu mají rádi makové pole :D

My jsme se rozhodly pro přejezd z města Phu Nam Ron do Htee Kee.
Poté co jsme vylezly z minibusu, štrádovaly jsme si to k pasové kontrole uprostřed ničeho :D odchytil nás holandský pán, který tu žije už třicet let a pomáhá na hranici. Řekl, že bohužel do města za hranicemi vzdáleného 6 km, vůbec nic nejede. To teda nebyla vůbec dobrá zpráva, takže nám nezbývalo než čekat a zastavovat všechny auta, jestli by jim nevadilo vzít dvě milé, velmi skladné Češky :D
Nakonec se zadařilo a my jsme se vezli s veselými Barmánci a dokonce jsme měly domluvené, že pojedeme až do města Dawei, vzdáleném 6 hodin jízdy pralesem.



Nejdřív, ale hraniční městečko Htee Kee. Nesmí se tam vůbec fotit, aby nikdo neměl záznam o tom jak špatně vypadá barmská strana. Tak to aspoň popíšu. Vypadá vtipně :D
Je to mini vesnička, která je na hlíně a uličky jsou velmi prudce do kopce a z kopce. To znamená, že když zaprší je z toho spíš hnědá řeka než město :D 
Musely jsme zajet na imigrační. Zní to dost honosně, ale byla to dřevěná chatička se stoly, plastovými židličkami a nezbytnou televizí.
Stačilo pár úsměvů a mohly jsme vyrazit na nebezpečnou cestu. Je to 6 hodin, ale paradoxně jen necelých 150 km. Jede se totiž v nepropustné džungli, po hliněné cestě plné výmolů a dřevěných mostečků. A ještě k tomu místo, kde je podle všeho nejzmutovanější malárie v JV Asii. Tak jsme zvědavá, jestli se z nás s Péťou nestanou mutanti :D





Jely jsme v minivanu nacpaném zásobami čínské polévky, takže jsme věděly, že v případě ztroskotání můžeme chvíli přežít. Celkem nás bylo s řidičem 7. Cesta byla naprosto nádherná. Všude se rozprostírala nepropustná krajina se strmým kaňonem, kde hučela modrá řeka.
Projížděli jsme malé dřevěné vesničky, kde žije pár lidí. Je to opravdu kouzelné místo, které ale bohužel brzo zmizí. Prašnou cestu nahradí silnice a vesničky benzínky.

V autě jsme se seznámily se sympatickou Barmánkou a jejím tatínkem. Společně jsme poobědvali naše první výborně barmské jídlo a naučili nás pár slovíček. Pro jistotu jsem si "děkuji" napsala na ruku. To slovo si snad nikdy nezapamatuju :D TIZUDIMADI.



Nikde už od Kanchanaburi nebyl telefonní signál a ani jsme to nepředpokládaly. Všude na internetu a v průvodcích varují, že Barma nemá smlouvu se zahraničními telefonními společnostmi a proto se tu s romingem většinou nepochodí. Wifi tu prý hotely také nabízejí, ale úspěšnost připojení je mizivá. Informace byly přibližně půl roků staré, proto jsme počítaly s tím, že pravděpodobně pravdivé. 
Proto nás velmi překvapilo, že jsme v Dawei měly plný signál. 
Že by ta Barma takhle sprintovala dopředu? Nejvyšší čas sem jet :)

Řidič nás hodil až ke Guest Housu. Všichni jsou tu nesmírně milý. Ještě milionkrát víc než v Thajsku a to jsem myslela, že nejde. Na ulici nás zdraví, usmívají se a mávají. Je to jako ve městě dobré nálady. Nádherně to nabijí energii. Asi jsme se do Barmy zamilovaly na první pohled.

A to jídlo!! No já umřu :D... ne počkat zapomněla jsem... TO PIVO !!!
Večer jsme si sedly na naší terásku, kecaly s barmským kámošem a pily pivo.







0 komentářů