Sirocco - nejvyšší open-air bar na světě

10:05

Další věc na seznamu přání bylo vidět Bangkok z mrakodrapu. Těch je tu opravdu spousta, jenže většinou jsou to hotely, kanceláře, byty nebo restaurace a bary. Není tu běžné jen tak vyjet v mrakodrapu do nejvyššího patra a prohlédnout si výhled. Takže jedna z možností, je právě navštívit bar.

Jako například restauraci a Sky-bar Sirocco, který se nachází v 64. patře hotelu Lebua. Jedná se o velmi luxusní hotel, který se zároveň pyšní nejvyšším otevřeným barem na světe - přibližně v 250 metrech.

Město hříchu všude, kam kde se podíváš :)

Dlouho jsme se rozhodovali, jestli tuhle šílenou snobárnu navštívit. 
Hlavní mínus jsou rozhodně ceny. Když by se někdo rád vydal na plnohodnotnou večeři s pár drinky, dá se tam snadno nechat i 10 000 CZK. Naštěstí je tu i možnost dát si jen drink, jehož nejnižší cena se pohybuje okolo 250 CZK + 17% z útraty jako dýško. 
Ale ani tak to samozřejmě není na každý den :D


Další věc, která by možná mohla běžné cestovatele odradit je povinný dress-code. Dámy musí mít vhodnou uzavřenou obuv, pokud možno šaty případně jiné společenské oblečení. Pány pustí jen v košili, kalhotách a uzavřené obuvi.  
Kdo si jede projet Thajsko jen s krosnou, ve většině případů nemá v šatníku takovéto společenské oblečení.

Nejvíce bar proslavil film "Pařba v Bangkoku" - možná si někdo vzpomene :)


Jenže touha vidět noční Bangkok byla silná a tak jsme se s Péťou rozhodli, že si uděláme jeden romantický, snobský večer :)

a výhled za světla
V podvečer jsme se tedy jak se patří vyfešákovali a vyrazili do centra. Když se člověk vyzná v městské dopravě Bangkoku, je cestování víceméně bez problému. Jediná překážka je, že žádná linka nemá platný jízdní řád. Všichni jsou tu zvyklý přijít na zástavku a čekat na své číslo. Když je štěstí přijede autobus do 10 minut. V opačném případě jsme čekali na autobus klidně i necelou hodinu.

Takže i když jsme měli naplánované dorazit do Sirocca na západ slunce, už po cestě jsme věděli, že nemáme šanci to stihnout. Tak jsme to trochu přeměnili a jako první jsme si dali večeři u Victory Monumentu ( jeden z hlavních dopravních uzlů v BKK- je zde většina autobusových linek a BTS). 
Šli jsme do McDonaldu, protože nás zajímalo jestli to chutná jinak nebo ne. A nevím, jestli je to pouze můj subjektivní pocit, ale já jsem rozdíl teda rozhodně cítila. A vůbec mi to nechutnalo :D

Po jídle, jsme si chtěli vzít taxík k mrakodrapu. Nutno podotknout, že v Bangkoku je potřeba se opatřit obrovskou trpělivostí, když chcete jednat s taxikářema. 
První a nejzákladnější věc je, že velké procento vůbec neumí anglicky. Druhá a možná ještě obtížnější překážka je fakt, že Thajci neumí číst v mapách. A pokud máte adresu někde napsanou, je dost velká pravděpodobnost, že ji nepřečtou protože jsou slepý :D Samozřejmě ne doslova :D
Ale množství taxikářů, které mžouralo na papír s dost velkým písmem, mě opravdu šokovalo :D Absolutně nechápu jak můžou řídit bez brýlí! 

Jenže já už jsem si dávno řekla, že se tady nesmím ničemu divit :D

S těmito třemi dost zásadními nedostatky taxikářů, jsme museli dlouho hledat někoho, kdo pochopí kam chceme :D
A abych nezapomněla! Pokud někoho konečně najdete, nesmíte se radovat předčasně, protože je tu možnost, že vám řekne naprosto šílenou částku. Taxíky tu fungují na taxa-metr, stejně jako u nás, ale pakliže vás chce řidič okrást, bude se snažit všemožně o jeho vypnutí.
Než jsme tedy nastoupili do auta, tak jsme celkem střihli jednání se sedmi taxikářema a jedním tuktukářem :D
A jak se ukázalo, tak ani náš vítězný osmý taxikář, neměl absolutně tušení kam jede (ale hrál to dobře, blbeček :D).

Kdo by čekal, že se nám cesta takto prodlouží. Trochu jsme se projeli po Bangkoku, než jsme asi po hodině dojeli k vytoužené State Tower.

Taxík nám zajel až ke vchodu a já už ani nestihla otevřít dveře auta, protože přispěchal pikolík a udělal to za mě. A to se začaly dít věci. 
Všude byla obsluha, která nám vše otvírala, neustále nás zdravila a klanila se. Směrovala nás k výtahu, kde jsme potkali další pár. Pán měl v ruce takovou malou igelitovou dárkovou taštičku. Obsluhující slečna ho hnedka zastavila a odběhla pro stejně malou, ale tentokrát papírovou tašku, do které opatrně vložila igelitovou. Vysvětlila mu, že se nemůže stát, aby nahoře měl něco jako igelit :D

Všichni se neustále usmívali, takže jsme se taky pořád zubili jako paka. Ve výtahu nám zmáčkli číslo 64. Přišlo mi, že jsem třikrát mrkla a byli jsme nahoře i s pořádně zalehlýma ušima.
Hned po otevření dveří výtahu, na nás čekalo asi 6 slečen. Každá si odchytla jeden pár a hned se jim začala věnovat. Nás ta naše odvedla k baru a ještě nás cestou upozorňovala na každý schod :D

Když se nám otevřel výhled na noční Bangkok, byla jsem úplně uchvácena. Hned jsme si zabrali sedačky u kraje a já jsem celou dobu s úžasem pozorovala těch milion světel kolem nás. 

a zase se někde válí :D

Objednali jsme si jeden z nejlevnějších drinků a to byl náš oblíbený Jagermeister :) Jeden panák stál 320 THB ( 230 CZK) a já jsem asi pokořila rekord v jeho nejpomalejším pití :D

 :) pro mě jednoznačně nejhezčí výhled

Po celou dobu co jsme tam seděli, kecali, pozorovali ostatní, diskutovali o nich a fotili výhled - nám servírky nosily vyloupané pistácie a olivy. Strašně jsme se jich přežrali jako správní Češi, když je něco zadarmo :D



Poté jsme se šli podívat na restauraci a výhled z druhé strany terasy. Toto místo je velmi vyhledávané například pro žádosti o ruku a natáčení filmů. 
Nesmí se tu ale fotit všude, zvláště ne v blízkosti schodů. Myslím, že kdyby někdo zakopl, byl by to opravdu dlouhý pád :D


Já jsem si to tam užila na sto procent, ačkoliv takovéhle snobské zážitky nevyhledávám. Je to holt daň za to, že je to jedinečné místo na světě. 

A rozhodně ho mohu doporučit, protože na to do konce života nezapomenete!




0 komentářů