Barma - jezero Inle

3:50


Naší další naplánovanou zastávkou je pohádkové jezero Inle v barmských horách. Nejdřív jsme se ale musely přesunout z Baganu.  Když jsme se zaflákaný od bláta a na vybitým elektrokole dopravily zpět do hostelu, aby jsme ze sebe udělaly zase trochu děvčata a vydaly se na autobus. Ten byl domluvený na 7 večer a k našemu údivu byl téměř celý plný turistů. Zima v autobuse zas jak na Sibiři a k mé smůle hned vedle mě byl Barmánec, který měl nejspíš opět neomezený kredit a hodně přátel. Řval do toho telefonu tak, že volaný na druhý straně by si klidně mohl položit telefon deset metrů od něj a stejně by slyšel každý slovo. Takle to probíhalo celých 10 hodin a my jsme ve městě Nyaungshwe vystoupily s výrazem dvou mývalů.

 Naskočily jsme na korbu a nechaly se odvézt do předem vybraného nejlevnějšího hostelu. Dorazily jsme tam chvíli po páté ráno a přichomýtly se do velmi zábavné debaty. Parta Francouzů se agresivně snažila vysvětlit zmatené Barmánce, že nechtějí platit tuto noc, ale až tu další. Mysleli si totiž, že když je check-in pro další den od 6 tak když přijdou dřív budou muset platit celou noc. To jsme nepochopily my a ani chudinka za recepcí. Jelikož jsme ale byly nesmírně škodolibý nechaly jsme Francouze hodinu čekat na zemi v recepci, protože jsou uplně mimo a my si šly lehnout. Samozřejmě, že se hodina platit nemusela a my se aspoň hezky vyspaly po probdělé noci v autobuse. 

Čekala mě totiž velmi důkladná psychická příprava na legendární den. Po 10 letech znova na kole!
Naposledy jsem na tomto ďábelským přístroji seděla na školním výletě, ze kterého mám stále noční můry.
Jenže protože jsem týmový hráč, svoji averzi jsem se rozhodla překonat a vyrazily jsme do půjčovny kol. Dostala jsem boží kolo jak z reklamy na Poděbradku i s tím roztomilým košíkem vepředu. 

Po 10 letech na kole v barmských horách :D
Plán trasy byl jasný - dojet/ objet/ přejet a pokud možno nic nezajet. Asi za tři minuty mě bolel zadek :D Navíc mapa nás opět přelstila a my jsme byly odkázaný na komunikaci rukama nohama s místními, na což už jsme zvyklý. Když jsme na jedné zastávce u řeky zase zápolily s mapou měly jsme nevítanou návštevu. Já zabraná do tajů kartografie jsem zvedla zrak poté, co Péťa vyděšeně řekla: "Tamhle je had". Asi tři metry (!!!) od nás se producírovala dvoumetrová kobra. Podívala jsem se na Péťu, která měla v tu chvíli oči přes celou hlavu a ve mě by se krve nedořezal. Opatrně jsme se přesunuly na druhou stranu cesty a pelášily pryč se srdcem v krku. Tohle bylo setkání, bez kterého bych se úplně klidně obešla. 


Jely jsme dál směrem k jezeru a prohlížely si krásné okolní hory. V jednu chvíli jsem se otočila na Péťu a málem jsem slítla z kola smíchy. Zase vypadala jako obří jezdící oči a byla naprosto v šoku. Důvod toho všeho bylo to, že Barmánec na skútru, který nás zrovna předjel si odvážně osahal Péti hrudník :D
Když mi to vyděšená vyprávěla a já umírala smíchy, ten drzej Barmánec to někde objel a asi si chtěl zopakovat svůj čin. Neuvěřitelný co nás dneska ještě nepotká :D
Konečně jsme dorazily k jezeru Inle.

Jezero Inle je 22 km dlouhé a 11 km široké a naprosto přůzračné. Na pobřeží jezera a na jeho ostrovech je 17 vesnic z domků na kůlech, v nichž bydlí převážně Inthové. Jezero ale skutečné břehy nemá, nelze ho přímo obejít. Voda je směrem k břehu stále mělčí a mělčí, propletené hyacinty a močálovitá rýžová políčka jsou hustší a neprostupnější, až se mezi nimi nedá na lodi projet a v tu chvíli jste najednou na pevné zemi.


  My jsme si domluvily lodičku na půldenní výlet po jezeře. Kola jsme naložily s náma a vyrazily. Toto jezero je velmi specifické svými rybáři. Jejich charakteristickým znakem je to, že své čluny s plochým dnem pohánějí tak, že jednou nohou stojí na zádi a druhou mají "ovinutou" kolem vesla. Tato pozoruhodná technika veslování nohou pomáhá ulevit pažím, které se také používají k veslování během dlouhých tras z jednoho konce jezera na druhý. Navíc umožňuje veslaři lépe zahlédnout tzv. kyun myaw (plovoucí ostrovy) a beda (vodní hyacinty). Někdy je dokonce nezbytné stát a z cesty odstranit překážky nebo se poohlédnout po rybách.


Místní pošta :D
My jsme viděly jednu z nejposvátnějších památek státu Shan Phaung Daw Oo Paya. Je to zlatá pagoda a Uprostřed chrámové budovy se nachází 5 malých Buddhových soch obalených tlustými nánosy zlatých plátků. Kdokoliv si zaplatí může přilepit plátek sám.

 Potom také "klášter skákajících koček".Většina návštěvníků sem přijíždí v dětinské představě, že uvidí představení mnichů se skákajícími kočkami. Opat kláštera kdysi dávno naučil několik koček žijících s nimi v klášteře proskakovat za odměnu pamlsku malou obručí. Návštěvníci chrámu tuto zprávu šířili jako lavina a legenda si začala žít svým absurdním životem. Teď nic takového rozhodně neuvidíte, ale i tak má kláštěr své kouzlo.


 
Babička s dědečkem jedou z nákupu

Nakonec jsme naše putování zakončily ve vesničce na kůlech a po dlouhém molu vyrazily na kole domů. Cestou jsme se ještě zastavily v různých chrámech a nakonec zakotvily v baru, kde podávali koktejly. Asi sem vyděsila servirky, když jsem v rámci happy hour objednala hned dva drinky najednou :D nejsem přece troškař! 
Zkoušely jsme se všemožně zjistit jak se dostat dál. Měly jsme plán jet do dalšího horského města Loikaw. V informacích nám řekli, že nejjednodušší je jet do nedalekého Taunggyi a odtud vlakem. To znělo jako skvělá myšlenka takže jsme ráno šly hledat něco co by nás tam dostalo. A našly jsme :D pokořily jsme rekord v počtu lidí na korbě auta. Napočítala jsem asi 20 lidí přibližně na 3 metrech čtverečních. Byl to opravdu zajímavý zážitek si takhle hodinu vozit zadek. Barmánci se nás snažili všemožně zmenšit a udělat skladnější, jenže to se jim až tolik nepovedlo. 
  Taunggyi je horské hlavní město státu Shan, které se nachází v nadmořské výšce 1500 m.n.m. Já jsem se tam pokusila o cirkusový kousek, když jsem jela v sukni a s obří krosnou na skútru, který řídil mini Barmánec. Snazily jsme se dostat na vlakové nádraží, které neexistovalo. To byl jen takový menší zádrhel v našem plánu. Tak jsme zkusily autobus, jenže bohužel tato cesta není přístupná pro bílý. Ano přesně tak, stát Shan je jedno z míst, kam mají turisté vstup zakázán. Jsou to většinou oblasti, kde žijí menšiny, které bojují proti vládě. Ta pak radši vstup do oblasti turistům zakáže, protože se už v minulosti stalo, že povstalci unesli turisty a tím získali páku na vyjednávání s vládou. Nebo je to také kvůli všudypřítomným drogám.
Každopádně tímto místem naše putování po zakázaných oblastech skončilo a my se musely vrátit zpět do Kalaw. Odtud po večeři a výborném černém pivu VIP (pozor na to :D) autobusem do Rangúnu. To byla vyložen cesta smrti, protože VIP autobus asi nikdy nikdo nemyl, nepral deky a asi se zasekl čudlík na klimatizaci. Strávily jsme další den v Rangúnu a pokračovaly dál na hranice s Thajskem.
Loučení s Barmou po dvou týdnech je težké...ale já se sem znova těším v listopadu na tři týdny :) Je to naprosto okouzlující země!!

0 komentářů